Skinheads Against Racial Prejudice

Jako spousta skinheadů, i já jsem měl stovky výstřižků z novin a časopisů týkajících se kultu. Když jsem byl mladší, tyhle příběhy svátečních a fotbalových výtržností a podobných bulvárních senzací si našly cestu na zeď v mé ložnici. Úhledně připnuty stejně jako na nespočtu jiných zdí ložnic po celé naší zelené a pohostinné zemi. Spousta výstřižků se dostala do alba, ale vzhledem k tomu, že nejsem příliš pořádkumilovný člověk, mnohem víc jich čekalo v krabici na den, kdy je konečně setřídím - nejspíš na ten samý den, kdy si najdu čas na sekání trávy, opravu jukeboxu, seřazení mé sbírky kazet a cédéček, vyrobení poliček…

Když jsem jednou se jednou probíral několika výstřižky, opět se mi vrátila myšlenka na to, proč jsou skinheadi tak nenáviděni, proč je si je lidi hnusí a pohrdají jimi, aniž by znali mě nebo ostatně jakéhokoliv jiného skinheada. Zaujaly mě konkrétně dva výstřižky, oba z roku 1983. První byl z Daily Mirror a informoval o dvou skinheadech, kteří nutili dítě ležící v kočárku čichat lepidlo. Jeden z nich držel hysterickou matku toho dítěte a druhý mu tiskl na obličej sáček s lepidlem. Druhý článek z Daily Telegraph vykládal o čtyřech skinheadech z irského hrabství Dublin, kteří stříkli hořlavou kapalinu do tváře malé devítileté dívky a zapálili ji, načež ji tam nechali křičící v agónii a poznamenanou na celý život.

Takové historky o skinheadech se objevovaly v novinách a časopisech po celém světě. Nezáleželo na tom, jak moc byly pravdivé - veřejnost si je hodlala přečíst a byla vysoká šance, že je jako pravdivé brát bude. A jestliže veškerý jediný kontakt veřejnosti se skinheadským kultem pochází z takovýchto mediálních zdrojů, spolkne veřejnost tento mediální stereotyp skinheada i s navijákem.

Před několika lety měl Guardian reklamu v televizi, ve které vystupoval skinhead. Začínala záběrem na skinheada, jak rychle utíká po ulici směrem ke kameře, jakoby byl stíhán. Hlas na pozadí říká: „Událost zobrazená z jednoho pohledu podává jeden dojem…“. Pak se úhel kamery změní a zabírá skinheada jak běží k vyděšenému businessmanovi držícímu kufřík, samozřejmě čekajícímu, že jej náš holohlavý přítel okrade. A hlas říká: „Viděno z jiného pohledu, dává jiný dojem…“. A kamera se otočí potřetí a naposled a hlas dopoví: „Jen pokud vidíte celý obraz, můžete plně pochopit, co se děje.“ A pak vidíte skinheada, jak žduchá businessmana z jeho místa, právě včas, aby ho zachránil před cihlami, které padají z lešení nad jejich hlavami. Skinhead nebyl pronásledován ani nehodlal nikoho oloupit. Běžel přes celou ulici a riskoval svůj život, aby někoho zachránil před vážným úrazem.

Problém s médii obecně je ten, že jen vzácně ukážou celý pohled na věc. Sami se rozhodují, co bude v novinkách a co ne. Časová a prostorová omezení způsobují, že ne všechno, co se stalo, může být ve večerních zprávách nebo na předních stranách novin - a tak se vybírají dané události. A když se takhle přistoupí ke skinheadskému kultu, mají tendenci vybírat události pouze z jediného úhlu pohledu. Úhlu, který zobrazuje skinheady jako zloděje, čichače lepidla a nemyslící rváče. A co je horší, pokud příběh neplní očekávání, je na určitých lidech z médií, upravit jej vlastními verzemi, přeháněním a polopravdami. Konec konců, pokud je příběh hodný převyprávění, je také kvalitní.

„Každý ví, že média jsou provozována a řízena lidmi ze střední třídy, kteří nikdy nežili v prostředí, ve kterém jsem vyrostl já nebo ostatní skinheadi.“ říká Symond, bývalý skinhead z anglického High Wycombe. „Nemají veskrze žádné ponětí o tom, jací jsme, protože nás neznají.“ Gavin Watson, další bývalý skinhead z tohoto města, který se stal fotografem a hercem souhlasí: „Média mi připadají naprosto neuvěřitelná, poněvadž jsou totálně a úplně založena na dezinformacích a nedostatku faktů u lidí, kteří vůbec nerozumí věci, o které píšou. Bílá pracující třída je lehkým terčem. Parta fotbalových chuligánů nikdy nepůjde a nepožene takový případ k soudu. A nenajde se ani skupina skinheadů, která by to udělala. Jsme pro ně méně než Bengálci.“

Stejný postoj naleznete i v ostatních částech světa. Perry je chicagský skinhead a je napůl černý a napůl irský Ital. „To, že jdete po ulici a lidi vás okamžitě zařadí jako nácka, jen proto, že máte holou hlavu, bombra a těžký boty, je velké břemeno, které si s sebou neseme. A já jsem začal doopravdy nesnášet média, protože to, jakou nálepku dali skinheadskému kultu je skutečně neodpustitelné. Naprosto u mě ztratili důvěryhodnost, protože jak mám věřit tomu, co říkají o Bosně nebo událostech na Středním východě, když podávají tak zdeformovaný obraz toho, co se týká dění na ulici a skinheads. Myslím, že média jsou největším nepřítelem, jakého kdy kult měl.“

Výstřižky o čichačích lepidla a skinheadech, kteří zapálili devítiletou holku bych si na zeď nikdy nedal. Překvapuje mě, že jsem si je vůbec nechal. Co se mě týče, ty dva články jsou o ubohých špínách. Nehrají žádnou roli ve skinheadském kultu, který já znám a miluji, a to platí po každého skinheada se sebeúctou na celém světě. Takové historky nejsou ani trochu příkladem způsobu života skinheads, ale je to ta nepatrná menšina, které se vždy dostane publicity. Šest set skinheadů, kteří se baví na Oi! nebo SKA, nebo dokonce i na WP koncertu se nedostane do zpráv, pokud nenastanou nějaké potíže.

„Média akorát opakují ten typický stereotyp blbého boneheada, rváče čichajícího lepidlo a okrádajícího stařenky, ale právě tak to není.“ říká Watford Jon, další ex-skinhead, který byl znám jako reggae DJ a teď zpívá v kapele Argy Bargy. „Je to naprostý výmysl. Skutečný skinhead je někdo, kdo věří sám sobě, ví, co hledá, co chce, ví, jak se oblékat. Prostě někdo, kdo na to má, něco o tom ví a ví, o čem mluví. Žádný blbec.“

„Je plno hipísáků v médiích, kteří mají pořád vztek na skinheady, a proto je tento kult v médiích zobrazován, tak jak je.“ dodává Steve Goodman, bývalý vydavatel skinheadského fanzinu Chargesheet a autor románu England Belongs To Me o skinheadech a punkerech.

Skinheadi nejsou právě andělé a velmi málo z nich by skutečně chtělo být. Většina z nich víc než ráda přizná, že skinheadský kult má dobré i špatné stránky, stejně jako kterákoliv skupina společnosti. Obraz skinheads podávaný médii se jen vzácně přiblíží k pohledu samotných skinheads. V jejich očích, skinheads jsou vrcholem všech kultů mládeže dělnické třídy, a pokud to budete chtít všechno shrnout, hrdost je slovo, které to řekne všechno. Když si poprvé oholíte hlavu a kráčíte po ulici v těžkých botech a kšandách, cítíte se deset stop vysoký. Je to kouzelný pocit, pocit, že jste někdo. Žádní dva skinheadi nejsou stejní, ale všichni sdílí ten pocit náležitosti k něčemu opravdu velmi zvláštnímu. Něčemu, čemu z řad nezasvěcených může porozumět snad jen pár jedinců.

„Skinhead je celkový postoj,“ říká Gail, skingirl z hrabství Durham na severovýchodě Anglie. “Nestačí jen obout boty, oholit hlavu a říct, jsem skinhead. Má to v sobě víru dělnické třídy. Je to porozumění oblečení a muzice. Myslím, že člověk musí doopravdy porozumět kořenům, aby mohl skutečně věřit, že je skinhead.“

Gavin Watson zachytil deset let skinheadského života ve Wycombe díky jeho lásce k fotografování. Udělal nepočítaně fotek svých přátel během té doby a ty společně tvoří pozoruhodný a vzácný náhled do skinheadského života. Existence takového záznamu mládeže dělnické třídy je neobvyklá, zvláště onen pohled zevnitř, ale když představil své dílo na výstavách v Londýně a High Wycombe, bylo kritiky mainstreamového umění rozsáhle ignorováno. Kdyby se jednalo o retrospektivní pohled na deset let homosexuální komunity v San Francisku, pozabíjeli by se mezi sebou snahou složit mu poklonu.

Gavin nebyl překvapen nebo deprimován. Odmítnutí je rizikem povolání. Vypadá to, že někteří lidé mají větší vztah k domorodému kmenu z jihoamerického pralesa nebo Afriky, než k lidem, kteří žijí pár mil od nich. Skinheadská kultura, kultura dělnické třídy, je také tak vzdálena jako některé tyhle kmeny uprostřed země nikoho. Někteří lidé nejspíš vědí lépe o tom, co se děje tisíce mil daleko, než o kultuře, kterou mají přímo před nosem.“

Je nutno přiznat, že existují i skvělí žurnalisté, kteří nezasluhují nic jiného než respekt. Oproti tomu ale většina lidí v médiích má velmi malou představu o tom, co znamená skinhead a mnoho skinheadů tak vidí média jako největšího nepřítele, kterému kult čelí. Média obchodují s historkami o stereotypním skinheadovi - tupém fašistickém rváči, protože to je jediný element skinheadského kultu, který stojí za zprávu a který většina novinářů vidí. Takhle ale novináři jednoduše ukazují vlastní ignoranci, strach a předsudky a přidávají tak skinheady na dlouhý seznam lidí, kteří věří novinářům ještě méně než politikům.

V pozdních osmdesátých letech, když se média v Británii dost zajímala o skinheads, někteří skinheadi začali vykládat novinářům úplné nesmysly, protože byli zvědaví, jestli je otisknou. Londýnský skinhead a mimořádný provokatér Tim Wells začal vykládat pisálkům, že SKA už se nejmenuje SKA, ale „Lager house“ jako reakce na styl muziky „Acid house“, ale s mnohem větším množstvím piva. Tahle malá lež spolu s několika dalšími se objevila v článku o skinheadech v Independentu. Není pochyb, že nějaký ubožák to za dvacet let najde a my uvidíme „lager house revival“.

Není tajemstvím, že více čestnosti a upřímnosti se vám dostane od gumové panny, než od průměrného pisálka. Ve skutečnosti jsem byl v pokušení napsat knihu nazvanou Mezi hlupáky (bez jakýchkoliv omluv Billu Bufordovi), abych dal dohromady nesmysly, které se týkají dnešního žurnalismu, protože jestliže je posláním médií podávat obraz toho, co se děje ve společnosti, tak potom všichni žijeme v zemi za zrcadlem. A jestli nějaký novinář tohle čte a myslí si, že poslední řádky jsou trochu nefér, tak si aspoň může uvědomit, jaké to je být pro změnu tím, kdo to schytá. „Existují skinheadi, kteří, aby se stali skinheady, řídí se tím, co čtou v novinách a dělají bezdůvodně problémy a potom z toho viní média. Je to monstrum, které oni sami stvořili.“ To říká Paul Burnley, dlouholetý skinhead a frontman No Remorse. O nich později, ale samozřejmě, má pravdu. Jestliže média chtějí pokračovat v takovém obrazu skinheada, jaký podávají doteď, pak by měla nést určitou míru odpovědnosti za výrostky, kteří se shlédnou ve vizáži skinheads a pak házejí lidem cihly do oken, protože noviny povídali, že to je věc, kterou skinheadi dělají.

Mnoho let novinářských nesmyslů je také původcem vnímání skinheada jako pěšáka toho či jiného extrémního politického spektra - většinou toho extrémně pravicového. Všichni máme v tomhle ohledu svůj „dědičný hřích“, protože z různých důvodů, skinheads byli spjati s politikou. Podivné, když si uvědomíte, že většina skinheads není ani dost stará, aby mohla volit a přitom je v tomhle věku nejvíce posedlá svýma botama.

„Politika poškodila za ty roky skinheadský kult nejvíc,“ říká Gail, která je skingirl od raných osmdesátých let. „roztrhla jej napůl. Politika je každého věc. Mám svou politiku, ale ta nemá co dělat s tím, že patřím ke skinheads, má co dělat s jen s mojí osobou. Kdyby nebyla ve scéně už od začátku, neměli bychom tolik problémů.“

Nikoho nezajímá pohled skinheada na nezaměstnanost, bydlení, zdravotnictví a vzdělání - čtyři nejdůležitější témata týkající se každé společnosti. Ne, chtějí vědět jen jedinou věc. Jsi „nazi“ nebo „anti-nazi“? A průměrný novinář (a navzdory těm dobrým, většina novinářů je zkrátka průměrná) zná odpověď, ještě než stihnete otevřít ústa. Skinheads jsou prostě nacisti.

„Spousta lidí tomu prostě nerozumí,“ říká Scotty, nerasistický skinhead z Detroitu, který bydlí v převážně černošské oblasti města. „Říkají, jseš bílej, máš krátký vlasy, tak jsi nácek, rasista a nemáš mě rád kvůli mojí barvě. Snažíš se jim to vysvětlit, ale oni pořád nechápou.“

Žádnému jinému kultu není přisuzována tato stálá asociace s rasistickou politikou. V roce 1958 byli Teddyboys rozsáhle odpovědni za nepokoje v Nothing Hill. V dobách jejich působení byli bráni jako rasisté a násilníci - jeden z Teddyboys byl popraven poté, co utloukl k smrti policistu během střetu gangů - ale dnes je na ně pohlíženo jako na nostalgické příznivce rock n´ rollu. Na konci šedesátých let to byli motorkáři, kdo převzal svastiku, a ne jejich úhlavní nepřátelé skinheads, a teď jsou zobrazováni jako roztomilí rebelové hledající svobodu na rozlehlých silnicích. A pak v roce 1976 tu byla Siouxsie, Sex Pistols a další punkrockeři, kteří používali nacistické odznaky, ale to bylo přičteno mladické rebélii.

Jediné, co si skinhead vyzdvihuje, je Union Jack - vlajka jeho země, pokud je Brit - a proto je hned označen za reinkarnaci Adolfa Hitlera. A i když třeba skinheadi nejsou do ničeho zapleteni, ve většině případů vina padne na ně. „Vždy, když dojde k rasovému útoku, bude v médiích použito slovo skinhead.“ říká Emma Steel, skingirl ze západního Berlína. „Skinhead je synonymum pro nacistu, ať je vinen nebo ne. Je jedno, jak vypadá, vždycky to nazvou skinhead.“

Cože to zpíval Billy Bragg? Jen to, co mám oblečeno na sobě, ze mě nedělá komunistu. Je spousta skinheadů, kteří by chtěli, aby se vědělo, že to jak se oblékáme, neznamená, že jsme fašisti. Patrioti ano, ale člověk může být hrdý i bez nějakých předsudků. Tohle ale mnoho lidí nechce slyšet.

„Je to více než směšná ignorance,“ argumentuje Steve Goodman, „protože tu za ta léta bylo mnoho záměrných manipulací s pravdou ze strany politicky korektních novinářů a jejich vybraných případů.“ Zaútočí na všechno, co se jim nelíbí, aby ospravedlnili svoji existenci a myšlenky před zbytkem světa. Skutečná ostuda spočívá ve skinheadech, kteří si myslí, že musí být, a jsou zapleteni do politiky - to oni poskytují podklady pro tyhle překroucené nesmysly.

Americká televize v tom také hraje roli. Neexistuje talkshow, která by se nezabývala tématem white power skinheads. Ať už Oprah Winfrey, Geraldo, Jerry Singer nebo Donahue. Newyorské televizní debaty pravidelně zvali rasistické skinheads z jiných států do svých vystoupení, zatímco domácí nerasističtí skinheadi byli ignorováni. Geraldo Rivera představovil celý jeden okruh talkshow týkající se skinheads. Udělal program o skinheads, a když měli nerasističtí skinheadi přijít na scénu, mával na skupinku podivínů s modrými vlasy, kteří skinheady nebyli, aby přišli taky. Chtěl z toho mít samozřejmě bláznivou šou, ale Bohdan z United Front a jedna skingirl přišli v tradičním skinheadském oblečení.

Jedna dívka se ptala Bohdana, proč má v botách bílé tkaničky, když není rasista a on odpověděl, že jí nemá co dokazovat a jeho tkaničky nic neznamenají.

Nebylo daleko k tomu, aby diváci pochopili, co skinheads doopravdy znamenají, ale to Geraldo samozřejmě nechtěl. Prohlásil, že je to příliš zmatené a vyklidil jeviště. Ve skutečnosti šlo o to, že bez vzrušeného publika by neměl vysokou sledovanost, což by znamenalo ztrátu zisku. Geraldo a jemu podobní tak neupřímně podporovali vzdělávání, ale ve skutečnosti jim šlo jen o vzrušení. Když se ve studiu rozpoutala rvačka a člen White Aryan Resistance zlomil Geraldovi nos, napadlo vás, že možná nějaká ta spravedlivost na světě přece jen bude.

V roce 1993 vysílalo HBO pořad, který se jmenoval Skinheads USA - Vojáci rasové války. To, že ne všichni skinheadi z USA jsou WP se vůbec nebralo v potaz - všichni skinheadi byli prostě rasisti. A co více, místo zaměření se na zmapování white power scény se dokument omezoval pouze na nacistickou skupinu z Alabamy zvanou Aryan National Front (Arijská národní fronta). ANF se jevila jako skupinka náctiletých vyvrhelů s vyholenými hlavami vedená mužem zvaným Bill Riccio, který byl otec a přerostlé dítě v jednom. Billyho jste mohli vidět s německou vojenskou helmou na hlavě, jak hajluje před nacistickou vlajkou připíchnutou na zeď jeho pokoje, zatímco zpíval při hudbě irských rebelů oslavující Velikonoční povstání z roku 1916. Skupinka děcek dělala to samé, zatímco ostatní seděli na pohovce a divili se tomu, „co se kurva děje“. Tohle jsou smutné a často směšné pokusy, nejen ukázat skinheady ve špatném světle, ale i vyobrazit extrémní pravici jako totální blbce. Není to reprezentace ani jednoho.

„Vypadá to, že WP skinheadi mají většinu pozornosti médií.“ říká Rob Hingley. „Média jsou slepá, protože si málokdy někdo udělá čas, aby zašel na koncert udělat rozhovor s lidmi a zjistit, co se doopravdy děje. Raději své informace čerpají z pobuřujících televizních pořadů, které vyobrazují všechny skinheady jako pravicové neonacistické teenagery, což samozřejmě není pravda. V New Yorku najdete černé skinheady, korejské skinheady, jiné asijské skinheady, španělské skinheady a bílé skinheady, kteří nejsou nutně většinou. Samozřejmě třeba v Portlandu je více bílých skinheadů, protože jeho umístěním je dáno, že je tam prostě více bílých lidí. Je velkou chybou pokoušet se typizovat skinheady jako bílé nespokojené městské děti, které chtějí vybít menšiny.“

Skutečně chyba, ale média ji rády pravidelně dělají. Když si mají zvolit, jestli jet do New Yorku nebo Portlandu, pojedou pisálci do Portlandu, protože je bezpečně jisté, že tam najdou příběh, který hledají, obzvláště pokud se zaměřují pouze na WP skinheady. Ale jako na většině míst, nejsou všichni portlandští skinheadi rasisti. „Portland je velmi divný, velmi násilný.“ tvrdí Pan, který z Portlandu pochází, ale má také kontakty na skupiny „Carson City mob“ v Los Angeles a „Reggae Boys crew“, která rozsahem zabírá celé Státy. „Je spousta skinheadů, kteří se bijí s dalšími skinheady, ale v podstatě se jedná pouze o příznivce reggea, SKA, Oi! a hardcoristy, kteří bojují proti náckům a podobným. Je to malé dělnické město, ve kterém se rodí skinheadi a má jedno z nejvíce násilnických podnebí pro skinheady v USA. Několik skinheadů už tu bylo zabito a násilí obvykle dosahuje míry poškození mozku nebo trvalého postižení. Hlavní skupina je zde Portland Urban Bootboys, Portland Urban Brotherhood nebo Portland Urban Baldies - zkratka je pořád PUB. Tohle je realita Portlandu, nic víc.“

„Zasáhlo nás to, byl jsem na střední škole, když HBO vysílalo tu věc o skinheadech v USA,“ vzpomíná SHARP skin Pete „a po půl roce můj učitel na mě: „Hey, Pete“ a zahajloval. Schytával jsem to ze všech stran. Rodiče se na mě zlobili, mysleli si, že jsem nějaký nácek, měl jsem to ve škole, v práci, prostě všude.“

BBC udělali to samé v Anglii, když natočili dokument Skinheads v rámci pořadu „40 Minutes“ v roce 1981. Jednali s několika kapelami včetně The Business o účasti v dokumentu, ale místo toho vybrali mnohem kontroverznější kapelu Combat 84, protože věděli, že mají to, co hledali mezi stereotypními zpěváky, Chubbyho Chrise (který teď náhodou vlastní bar v Thajsku.)

Skinheadi, kteří nejsou rasisti, se logicky cítí být silně poškozeni zaujatostí ze strany médií. I když jsou za pozornost médií vděční - ve světě, kde jakákoliv publicita je dobrá publicita - dokonce i plno rasistických skinheadů má pocit, že je média líčí ve špatném světle. Opět platí, že než by poskytla vyvážený a objektivní pohled na extrémní pravici, média se raději snaží vyzdvihnout detaily, které se jim hodí do jejich vlastního krámu plného předsudků.

„Média chtějí ukázat skinheady jen ve špatném světle a zvláště ty pravicové.“ myslí si Paul Barnley. „Je to pro ně lehký terč Kdo se postaví za skinheady s takovou reputací? Nikdo, takže každý o nich může říct, co chce, ale nemůžete říct cokoliv o homosexuálech, protože je plno poslanců, kteří jsou gayové a spoustu aktivistických skupin, které ti říkají, abys to neříkal. To samé s černýma. Je to pomatená politická korektnost.“

Paul Barnley je vůdčí osobnost extrémně pravicové skinheadské scény. Souhlasíte-li s jeho politickými postoji nebo ne, nedá se popřít, že je inteligentní, umí diskutovat a předkládá dobře promyšlené argumenty. Samozřejmě Paul není jediný WP skinhead, který má tyto kvality, ale jen velmi málo z těchto se objeví ve světle médií. Většinou se tam objeví jen hloupý bastard, který umí dohromady spojit jen dvě slova - „sieg heil“.

Politika napadá skinheadský kult od pozdních sedmdesátých let. Extrémní pravice se snažila ukrást tento kult pro své vlastní cíle a do určitého stupně se jí to povedlo. Skupiny levice, částečně krajní levice a „módní“ levice reagovaly označením všech skinheadů jako nacistů. Jedná se o dosti vágní termín, který ztratil svůj význam, protože je ho používáno k označení kohokoliv od skutečného nacionálního socialisty až po starou babičku, která si stěžuje, když ji v místním Asiatem vlastněném obchodě špatně vrátí.

Extrémní pravice zřídka otevřeně kritizuje skinheadský kult, ačkoliv si lze jen ztěží představit rebelský kult vzkvétající za vlády jakékoliv diktatury. Poté co krajně pravicové skupiny využili všeobecný šok způsobený publicitou, která nastala užitím a zneužitím skinheadského kultu, začalo pro ně být stále více typické distancovat se od skinheads a podněcovat skinheady, aby si nechali narůst vlasy a nevyčnívali tak - stoupenci KKK nejsou nazývání Neviditelnou říší jen tak pro nic zanic.

Skinheadi nedělají nic moc pro politiky v tom smyslu, že by hledali uznání či respekt, ale jsou perfektní municí pro špinavou práci za scénou. Ti na levém křídle, kteří neustále napadají skinheady, jsou skutečným zklamáním. Ve své jepičí touze být viděni jak podporují ty správné kauzy - gaye, etnické menšiny, AIDS, velryby - jsou ihned připraveni odepsat bílou pracující třídu a obzvláště její mládež. Bulvární obraz skinheada jim tak pasuje do jejich myšlení, že jsou hluší k čemukoliv, co by jim naznačilo, že nejsou až tak moudří, jak se myslí.

„Lidé se bojí skinheadů proto, že skinheadi jsou příliš opravdoví, to je ten důvod.“ myslí si Watford Jon. „Lidé nedokážou akceptovat, že je to prostě trvalá cesta životem a že to není jen móda, jak všichni doufali, že je to životní cesta.“

Tyhle loutky jsou skutečně k smíchu. Dívají se skrz prsty na lidi, co čtou bulvární tisk a říkají jim, ať nevěří všemu, co čtou o těch bláznivých levicových úřadech, odborech atd. Nebo když někdo čte zprávy v něčem jako je The Sun. A pak ti samý pokrytečtí bastardi s radostí uvěří všemu, co se jim hodí do krámu, obzvlášť pokud dojde na hororové historky o skinheadech.

Skinheadskému případu samozřejmě nepomáhají ani lidé, kteří by o tom měli vědět něco víc, jako Jimmy Pursey z Sham 69. Když mluvil do celostátního rádia, řekl, že všichni skinheadi jsou nacisti - i ti, kteří tvrdí, že nejsou. Tenhle člověk vždycky trpěl verbálním průjmem, ale ne vždycky říkal úplné sračky. Ten pořad v rádiu byl vysílán v září 1992 během události, která byla později nazvána Bitvou u Waterloo, protože tehdy antifašisté bojovali s neonacisty nedaleko zastávky Waterloo v Londýně. A tehdy musela část médií přiznat, že skinheadi bojovali na obou stranách.

Ta zastávka byla místem srazu před koncertem kapel Skrewdriver, No Remorse a švédské kapely Dirlewagen - události, kterou antifašistické skupiny hodlaly zastavit. Týden předtím média svým chováním zadělala na problémy a virtuálně zajistila, že dojde k násilnostem. Ve skutečnosti, kdyby nedodala akci takovou publicitu, těžko by o ní někdo věděl, ale takhle se dala dohromady většina návštěvníků koncertů a demonstrantů a postavili se proti sobě.

Na zastávce i kolem to pořádně vřelo a plno lidí muselo vyhledat lékařské ošetření, ale nedosáhlo se téměř ničeho. Koncert se v jedné hospodě v Jižním Londýně stejně konal. Takže Pursey a zbytek mediálního cirkusu akorát způsobili, že několik lidí dostalo pořádně přes hubu. Velká výhra.

„Když bílým vadí skinheadi, myslím si, nemáš ani potuchy kámo,“ říká Barry, černý skinhead z High Wycombe. „Nevidíš do toho úplně. Je to tak jednoduchý. Od černochů se ti dostává jenom zbytečnýho trápení, protože tohle nečekáš a nechceš. Jsem černoch, tak ať mě nechají dělat, co musím, ať mě v tom prostě nechají. Ale oni to takhle nevidí. Dívají se na mě jako na zrádce.“

Skinheadský kult je uvězněn v jakémsi zvráceném kruhu a ovládán nečestným triumvirátem. Extrémní pravice hledí na bílou pracující mládež a obzvlášť na skinheady jako na materiál, který může rekrutovat do svých řad. Pak jsou tu média, které to překroutí, a tak tihle mladí a obzvlášť skinheadi jsou odepsáni jako extrémisté, rasisti, nacisti atd. Krajní levice se k této šaškárně přidává nejen tím, jak věří všemu, co se tvrdí o bílé pracující mládeži a obzvláště o skinheadech, ale ještě přilévá olej do ohně tím, co vykládá v televizních pořadech, novinách a v rádiu.

„Obě strany vás chtějí využít.“ přiznává Chris, bývalý skinhead z Columbie v Marylandu, který býval těžce zapojen do dění ve „white power“ scéně. Začínal jako člen „United White Skins“ v roce 1991, aby podpořil boj za rasu a národ, tak jak on jej chápal, ale pak definitivně skoncoval s rasistickou politikou a skinheadským kultem. „Krajní levice chce využít skinheady jako obětní beránky, podobně jako když je Klan chtěl využít pro svou špinavou práci.“

Nejhorší viníci jsou ti lidé, kteří nejen staví rasismus výlučně do středu svých zájmů, ale také se domnívají, že je to ta jediná důležitá věc. Přitom to vlastně není sám o sobě problém. Jestliže tihle lidé nemají v životě žádný jiný problém, tak tedy hodně štěstí. Ale když s tím začnou mlátit o hlavu ostatním lidem navzdory jakýmkoliv jiným věcem, začnete se jim divit. Obzvlášť pokud je násilí páchané bílými obyvateli zase na bílých nezajímá, ovšem násilí bílých proti černochům je vyžene do ulic. Je také trochu podivné, nechat se poučovat lidmi, kteří nenávidí rasové násilí, ale teroristy z IRA a jim podobné vidí jako romantické bojovníky za svobodu, jako je to u Socialist Workers Party (Socialistické strany práce), která je hnacím strojem Anti-Nazi League (Ligy proti nacismu).

Stoupenci ANL jsou velmi dobří v poukazování na skinheady. Průměrný černoch nebo Asiat v téhle zemi toho má ale mnohem víc na práci, než se starat o to, jestli BNP (British National Party) má knihkupectví v Bexley nebo kolik lidí bylo na nacistickém koncertu. Proto se jen velmi málo z nich účastní pochodů organizovaných ANL. Většina protirasistických a protifašistických aktivistů v Británii je bílá, a důvod proč vynakládají tolik času a energie na pronásledování skinheadů je jednoznačně ten, že jejich zkušenosti s rasismem jen vzácně sahají za to, co jim tvrdí bulvární nadpisy a vlastní propaganda.

Samozřejmě se tohle netýká všech antifašistů ani členů ANL, ale u velkého množství lidí s plackami a nášivkami těchto hnutí jsem uhodil hřebík na hlavičku. To samé platí o USA. S ohledem na populaci o počtu 205 milionů lidí můžeme bezpečně tvrdit, že jediný kontakt většiny černošských nebo jiných menšin s naziskinheady se odehrává skrze denní tisk nebo vzpomínek na pořad Skinheads USA vysílaný HBO.

Samozřejmě, že rasismus stále přetrvává i v zemi svobody, ale to jak se média a antirasisté zaměřují právě na skinheady, odvádí pozornost od skutečných kořenů tohoto problému a nechává početnou většinu rasistů bez povšimnutí. Rasismus se neobjevil s prvním skinheadem a neskončí ve chvíli, kdy poslední skinhead pověsí svoje boty na hřebík. Skinheadi jsou rasističtí do té míry, do jaké je rasistická společnost, někdy více, někdy méně, ale ti, kteří neustále ukazují na skinheady nejsou o nic lepší, než právě rasisti, kteří ze všeho viní přistěhovalce. Oba tyto pohledy vycházejí z ignorance a fanatismu. Dávají jednoduché odpovědi na složité otázky.

„Žiješ jednoduchý život, pokud děláš ze skinheadů obětní beránky, aby ses pak mohl podívat do zrcadla a říct, nejsem rasista, protože nemám holou hlavu,“ podotýká Emma Steelová.

Někteří lidé přemýšlejí způsobem, jakoby skinheadi byli odněkud z vesmíru, plešatí vetřelci ze vzdálené planety. Jedná se o stejné lidi, kteří si myslí, že skinheadi fetují lepidlo a okrádají stařenky. Ale skinheadi se nevzdali své příslušnosti k lidské rase, tím, že si oholili hlavy a obuli vysoké boty, a stejně jako kdokoliv na této planetě mají právo věřit čemu chtějí a dělat, co chtějí, pokud to neomezuje víru a jednání ostatních.

Jestli jsou někteří skinheadi rasisti, je to jejich volba - nemusíte být rasistou, když podporujete právo ostatních mít třeba i rasistické názory. Mediální pohled, který ale přesto naprosto vylučuje skinheada jako nerasistického podává zcela falešný obraz dnešního skinheadského kultu. „Média chtějí ukázat všechny skins jako rasisty.“ říká Graham, skinhead z Newcastlu. „Když nosíte boty a krátký vlasy, jste rasista. Když máte boty a dlouhý vlasy, jste naprosto v pořádku. Čím kratší vlasy, tím větší jste rasista - a to rozhodně není správný. Copak délka vašich vlasů určuje vaši toleranci k přistěhovalcům?!“

Skinheads proti rasovým předsudkům (SHARP) vznikli s úmyslem postavit se těmto mediálním předsudkům a měli mírný úspěch v různých oblastech. Jistě, po jejich vzniku byla média ochotna si ve svých příspěvcích více všimnout nerasistických skinheadů, ovšem bylo to jako kapka v oceánu v porovnání s negativními příspěvky, které se kultu týkaly. A dokonce i v souvislostech s nerasistickými skinheady byl opět vytrubován starý dobrý nesmysl. „Četl jsem ty články o skinheadech v časopisech,“ vzpomíná Ally, newyorský skinhead, „a všude se říkalo, že i skinheadi, kteří rasisti nejsou, jsou násilníci, okradou tě a sežerou tvoje děti…“

Tyto záležitosti vedly k vystřízlivění, co se týče kontaktu s mainstreamovými médii a zvýšily počet nerasistických a protirasistických skinheadů, kteří pozbyli důvod k vysvětlování čehokoliv novinářům a komukoliv jinému. Nikdo neočekává, že novináři budou chodit v tričkách Novináři proti rasovým předsudkům, tak proč by měli skinheadi? A co víc, velmi málo skinheadů žije a dýchá pro politiku. A i ti, kteří se zajímají o ten či onen případ, mají ještě kromě toho i svůj život. Smutný trouba, ten který nemá. Ale média, si zřejmě myslí, že jediný aspekt jejich života je politika. To je to samé, jakoby profesionální fotbalisti žili jen pro těch 90 minut na trávníku každé sobotní odpoledne nebo jakoby život Irů nedosahoval nijakých jiných rozměrů mimo protestantskou nebo katolickou víru.

Tenhle neměnný náhled na jediný problém, ten nestoudně omezený pohled, nemůže poskytnout kompletní obraz, ale naše milovaná média na to nedbají. SHARP také padli za oběť téhle mediální posedlosti politikou. Pan Žurnalista usoudil, že prohlásí-li o sobě někdo, že je SHARP, musí být antifašista a tím pádem levicová politická příšera. Je to bezpochyby možné u některých SHARP skins a u těch, kteří zkoušeli využít nálepky SHARP pro politické cíle, ale nikdy to nebyl záměr, těch, kteří jej založili. Původní logo SHARP bylo na podkladu americké vlajky, ve snaze zobrazit hrdost bez předsudků. „Plno lidí bere SHARP jako politickou záležitost, ale tak to nikdy nebylo myšleno,“ vysvětluje Paul Jameson, vydavatel fanzinu „The Skinhead“ a organizátor pravidelných ska a soulových koncertů v severovýchodní Anglii. „Šlo jim jen o to, aby ukázali, že nejsou rasisti. Nic víc.“

„Když se SHARP rozjelo v New Yorku, byl to skvělý nápad, ale bohužel způsob, jakým to bylo uvedeno do praxe tady i jinde, z něj udělal levicové hnutí,“ Podotýká Perry z Chicaga. „Co se týče tohoto bodu skinheadské historie, skutečně nevím, proč by to mělo být nutné. Nevidím důvod, proč bych měl nosit placku SHARP, abych dokazoval, že nejsem rasista. Veřejnost nás stejně nemá ráda, tak proč si dělat starosti a snažit se na ni zapůsobit s něčím takovým. Nejlepší vývoj, který teď sleduji v našem kultu, je to celonepolitické hnutí, skutečnost, že skinheadi obecně kašlou na politiku. Žádný rasismus, žádný SHARP a skinheadi se zajímají jen o to, být skinheady. A zdá se mi, že tenhle směr se skutečně rozmáhá.“

Je naprosto směšné, že skinheadi dostávají většinou politické přívlastky, takže lidé si o hnutí, které si nechalo médii tyto vymyšlené vlastnosti nadiktovat, myslí svoje. To je totální blbost. A čím dříve co nejvíce skinheadů přestane hrát s médii jejich špinavou hru a řekne, že jsou jednoduše a čistě skinheadi, tím lépe. „Na světě je jen málo skinheadů, tak si myslím, že bychom se, kurva, měli spojit a vysrat se na politiku,“ míní Chris, Asiat z New Yorku. „A náckům bych vzkázal, ať řeknou zasranýmu Ku-Klux-Klanu nebo komukoliv jinýmu, kdo je využívá jako žoldáky, že na ně kašlou. A ať myslí sami za sebe. Budu tě brát jako bratra, do té doby, než mi začneš cpát nějakou politiku.“

„Skinheads byli ukřižováni za hříchy druhých,“ říká Pan z Portlandu, „a je těžké rozbít stereotyp, protože lidé o tobě stále budou přemýšlet určitým způsobem.“

Neil, který je skinheadem od dob založení Madness v roce 1980, si pamatuje příběh, který skvěle vystihuje pokřivený pohled médií. „V místním hartpoolském plátku psali o dívce, která si nechala vyholit hlavu kvůli dobročinnému ústavu a potom, o pár týdnů později, byla z nějakého důvodu u soudu a další nadpis zněl „Skinheadgirl u soudu“. Napsali příběh o její hlavě vyholené kvůli charitě a několik týdnů poté, v době, kdy měla potíže, ji dali nálepku skinhead. Je to neuvěřitelné!“

Podobné věci se po celém světě stávají každý týden. „V Evening Times psali o nějakém mladém děcku, že je skinhead, ale byl to samozřejmě jen nějaký klučina, co chodil okrádat lidi,“ vzpomíná Marc, glasgowský skinhead a reggae DJ. „Kdokoliv a každý, kdo si ostříhá vlasy je skinhead, pokud věříte novinám, což je pěkně nepříjemné pro člověka, který si jde po ulici a někdo jej kvůli tomu chce napadnout.“ Mainstreamová média budou určitě pokračovat ve své snaze kydat špínu na skinheadský kult, ale po více než pětadvaceti letech poté, co se tenhle kult objevil v ulicích Británie, tu jsou pořád skinheadi, kteří si chtějí uchovat svou víru. Nejsou to samí rasisté, a jen velmi málo z nich jsou tupá hovada čichající lepidlo. Skuteční hlupáci jsou ti, kteří to nejsou schopni pochopit, kvůli svým vlastním předsudkům. Nejsou to jen skinheadi, kteří jsou toho názoru, že s nimi média nakládají nespravedlivě - vypadá to, že každý, od Pekelných andělů po katolické kněze, si myslí to samé. Ironie spočívá v tom, že neustálé a stupňované útoky na skinheadský kult jej učinily ještě silnějším. „Jakmile se stanete součástí skinheadského kultu, pochopíte, že nic podobného neexistuje,“ říká Shaun, skinhead z Folkestone, který byl donedávna člen místní ska a reggae party. A dodává: „Možná díky útokům tisku, médií a názorům ostatních lidí, dokážeme držet pospolu více, než jakákoliv jiná skupina.“

Zpátky v roce 1969, po koncertě v Birminghamu, byl Laurel Aitken, legenda reggae, zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby až do následujícího pondělí. Opozdil se s placením alimentů a hrozila mu pokuta 200 liber nebo šest týdnů vězeňské stravy. Jedinou osobou, kterou mohl kontaktovat s žádostí o pomoc, byl majitel Pama Records, který se v ten pravý okamžik objevil s penězi na jeho vyplacení - a s nahrávací smlouvou. Laurel neměl jinou možnost než podepsat, a tak začala jeho plodná spolupráce s Pama Records a především s jejich dceřinou společností Nu-Beat.

Dějiny jamajské hudby jsou plné tolika podobných příběhů jako klasických písní. Díky celé řadě důvodů, od špatných obchodních nabídek po značnou lhostejnost hudebního tisku, jamajská hudba ve skutečnosti nabízí mnohem víc než jen rozumný podíl neopěvovaných hrdinů. A kdyby každý hrál podle stejných pravidel, jméno Laurela Aitkena by bylo stejně známé jako jména Boba Marleyho, Jimmyho Cliffa nebo Desmonda Dekkera.

Ačkoliv se narodil na Kubě v roce 1927, Laurel se svojí rodinou emigroval na Jamajku, když mu bylo jedenáct a rychle se zapletl s místní hudební scénou - přivydělával si hraním na ulici, bavil turisty vystupující ze zaoceánských parníků a zpíval v častých a velmi populárních uměleckých soutěžích pro amatéry.

Na sklonku padesátých let byl Laurel Aitken jedním s nejoblíbenějších průkopníků hudebních nahrávek a byl prvním místním hudebníkem, který se dostal na vrchol JA hitparády s Little Sheila / Boogie In My Bones, singlem který vyšel u labelu R&B a v žebříčcích vydržel přes rok. Takový úspěch ho v roce 1960 dostal do Anglie, kde pokračoval v nahrávání stovek písní, včetně Mary Lee pro nově vzniklý label Melodisc a Boogie Rock, první věc vydanou dnes legendárním labelem Blue Beat.

Během šedesátých let neustával v práci a spolupracoval s firmami jako Ska Beat, Dice, EMI nebo labelem Graeme Goodalla Rio, ale bylo to reggae, v čem byl opravdu nejlepší. Písně jako Landlords And Tenants, Jesse James, Scandal In A Brixton Market a Pussy Price, všechny vydané u Nu-Beat během let 1969 a 1970, jsou klasikou té doby a dodnes zaručují plný taneční parket na každé skinhead reggae party. Navíc se Laurel stal jedním z předních britských autorů reggae a začal být vyhledávaný nejen u Pama Records, ale i u jejich mnohem většího rivala, firmy Trojan.

I přes malý úspěch v žebříčcích v Británii (nejblíž se dostal s vydáním dalšího klenotu, It’s Too Late, u Trojan Records v roce ’71) prodával v té době Laurel tisíce a tisíce nahrávek. To platilo i pro ostatní autory reggae, ale protože většina desek se prodávala přes malé nezávislé obchody, nepočítaly se do výsledků, které by jim zaručily úspěch v hitparádách a vysílací čas v rádiích, který si rozhodně zasluhovaly. Je nutné poznamenat, že tehdy se hudební tisk téměř vůbec nevěnoval jamajské hudbě a většinou ji zavrhoval jako hrubě udělanou a nudnou a v rádiích se hrála jen výjimečně - až do konce roku 1969, kdy Trojan Records prorazili do hitparád s komerčnějším reggae zvukem.

Úspěch Trojan Records hodně závisel na podpoře, které se hudbě dostávalo od tehdejší zápodoindické komunity a od rostoucího počtu skinheadů, které bylo možné spatřit, jak tancují na zvuky Jamajky po tanečních sálech a klubech pro mládež po celé zemi. Písně jako Skinhead Moonstomp (vyšlo u Treasure Isle), Skinhead Jamboree a Skinhead Girl od Symarip (všechny jsou na jejich albu Skinhead Moonstomp, nedávno znovu vydaném jako CD u Trojan Records, spolu s původním obalem obsahujícím černobílý snímek skins z Blackpoolu), Skinhead Revolt od Joe The Bosse (u Joe), Skinheads A Bash Them od Claudette (u Grape) a Skinhead Train od samotného Laurela (u Nu Beat) byly projevem úcty skutečnosti, že to byli právě skinheads, kdo dali reggae vzpruhu potřebnou pro dobytí hudebního trhu.

„Tehdy jsem hrával na několika místech a na scéně byli vidět skinheads“, vzpomíná Laurel. „Viděli jste jich pár tancovat a jednoduše jich pořád přibývalo. Mám skinheadský sestřih od šedesátých let, takže vidět přicházet skinheady s jejich krátkými vlasy pro mě nic zvláštního neznamenalo. Byl jsem skinhead a pořád jsem,“ žertuje, zatímco sundává svou charakteristickou buřinku a odkrývá plešatou hlavu.

Laurel pokračuje ve vystupování dodnes. Dokonce i v úctyhodném věku 68 let je na pódiu stále nepřekonatelným a jedinečným bavičem. A co víc, když přijde na tanec, projevuje víc životní energie než většina mláďat v publiku. Jeho popularita se bohužel přesto omezuje na undergroundovou ska scénu, kde se mu dostává respektu, jaký si člověk, známý jako duchovní otec ska a velekněz reggae, zaslouží.

Ve skutečnosti by se většina dnešních reportérů píšících o reggae měla stydět, že nedoceňují podíl, který na jamajské hudbě umělci jako Laurel mají. „Vždy když mám vystoupení, pokud vidím skinheady, tak vím, že se budu bavit. Když odpočívám nebo se s někým bavím v šatně, pokaždé se ptám, jestli jsou v publiku nějací skinheads a když mi řeknou, že je jich celkem dost, mám z toho radost. Skinheadi podporují hudbu a když vás někdo podporuje, musíte ho mít rád. Když hraji ska, jsou tam většinou tak dva černoši a v sále se mačkají bílá děcka. Jeden skinhead v Německu mi řekl, že mě na koncertech viděl už šestkrát - když vás černý kluk uvidí jednou, máte štěstí.“

V roce 1961 se 17-ti letý bělošský mladík Alex Hughes ocitl na blues party v jednom londýnském sklepě, poprvé v životě poslouchal jamajskou hudbu a poprvé okusil chuť piva Red Stripe. Hrály se písně od Derricka Morgana, Laurela Aitkena a on mohl tehdy jen těžko tušit, že bude jednou nejen spolupracovat s takovými hudebními legendami - ve skutečnosti byl část šedesátých let i Laurelovým bodyguardem - ale že se nakonec po zásluze stane podobnou reggae veličinou. Jak šedesátá léta ubíhala, Alex Hughes vystřídal různá zaměstnání, včetně profesionálního zápasníka ve wrestlingu, vymahače dluhů a služby u vchodů do různých londýnských klubů, především Ram Jam Clubu, kam pravidelně chodilo 1 800 lidí, přestože se tam neprodával alkohol. Jako vyhazovač měl tu nejlepší pozici pro pozorování zrodu kultu skinheads.

“Skinheadi doopravdy přišli poprvé za časů mods, zpátky v době Geno Washingtona, mods a rockerů. Z toho se vyvinula celá ta záležitost jménem skinheads. Z ničeho nic byly vlasy kratší. Já si ostříhal vlasy kvůli svojí výšce a taky jsem byl wrestler, nasazoval jsem si na hlavu masku a tak. Bylo to v polovině šedesátých let, když jsem je začal vídat, nejspíš kolem roku ’66, ale v letech ’68 - ’69 už se to vymykalo kontrole. Dny pracovního volna byly velká věc - mohli jste jet do Margate a viděli jste je všude kolem. Ale musí se nechat, že pokud je řeč o nepokojích, viděl jsem novináře jak je nechali běhat tam a zpět po pobřeží, fotili je a říkali jim utíkejte sem, utíkejte tam. A potom o tři dny později jste to viděli v novinách - SKINHEADI DĚLAJÍ VÝTRŽNOSTI.“

Od práce vyhazovače se Alex vypracoval k pouštění desek a nakonec spustil svůj vlastní sound systém. Protože v té době vážil téměř 140 kilo a byl opravdu hrůzu nahánějící postavou, vypůjčil si název Prince Busterovy písně a pojmenoval ho Judge Dread Sound System. Udělat si v tomhle oboru jméno vyžadovalo mít z Jamajky dovezené věci, které neměl nikdo jiný, a tak nově pokřtěný Judge Dread (Soudce strach) pravidelně mířil do přístavu Sheerness a kupoval nahrávky přímo z „banánových“ lodí. Stále více se věnoval reggae scéně a když se přestěhoval z Londýna do hrabství Kent, začal také pořádat koncerty. Jeho tehdy největším kouskem bylo vystoupení dalšího oblíbence mezi skinheads, Desmonda Dekkera, v době kdy mu patřilo první místo v britských žebříčcích s písní The Israelites (Pyramid Records). Alex se předtím stal prvním bělochem, kterého Desmond v životě potkal, když ho vyzvedával na letišti po jeho prvním příletu do Británie.

„Přišel jsem do Snodlandu, když se moje rodina přestěhovala, a narazil jsem na tohle místo, které sloužilo zároveň jako kino a herna. Bylo tady pár diskoték a já se rozhodl na tom stavět. Přivezl jsem Coxsone Downbeat sound systém a začal pořádat taneční akce a tak podobně. Po nějaké době jsem uvedl pár kapel. První byli The Coloured Raisins na začátku roku 1969 a do té doby jen málo místních lidi vůbec kdy vidělo černocha. Takže jsem do tohoto koutu světa nepřinesl jen reggae, ale černochy vůbec. Pak tady byli The Rudies, akce až do rána, další sound systémy jako byl Neville The Musical Enchanter a vrcholem byl Desmond Dekker, když vévodil hitparádě. Nedalo se hnout. Jen si to představte, číslo jedna v žebříčku, rok 1969, na ulicích bylo plno. Tím se stal Savoy v okolí dost slavným, lidi přijížděli z velké dálky a já měl domluvených několik kapel. Potom se jednoho dne objevila policie, byl tady velký zátah na drogy a to znamenalo konec pro Savoy, jak ho známe.“

Ke konci roku pracoval Judge pro Trojan Records a jejich pořadatelskou agenturu jako vymahatel pohledávek. Bylo to tou dobou, kdy se rozhodl vzít do studia B-stranu jedné z desek, které pouštěl, Little Boy Blue, a nahrát demo. Stálo ho to jen sedm nebo osm liber a nikdy neměl v plánu ho vydat. Přesto jednoho dne, když byl v kanceláři Trojan Records a přehrával demo na klavír kapele Greyhound, vešel dovnitř ředitel firmy. Zeptal jestli je ta píseň jejich - v té době vydávali Trojan Records neuvěřitelných zhruba 40 singlů týdně - a když slyšel, že je Alexe, navrhl ji vydat.

Prince Buster zaznamenal obrovský úspěch se svojí písní Big Five, a aby se toho využilo, debutový single Judge Dreada byl přejmenován na Big Six a vydán na labelu Big Shot v roce 1972. Stal se okamžitě hitem, ve Spojeném království se ho prodalo na 250 000 kopií, většinou mezi různými etnickými skupinami - a dost překvapivě se umístil i na Jamajce. Většina lidí předpokládala, že Judge Dread je černý. Když jej Trojan přivedli na obchodní konferenci EMI a oni uviděli, že je ve skutečnosti běloch, pomohlo to zajistit distribuční smlouvu, která vynesla Big Six na jedenácté místo v žebříčku i přes nulový vysílací čas v rádiích.

Judge Dread dal poté umění neslušného reggae nový rozměr - šňůrou hitů, které se probojovaly do první třicítky, včetně Big Seven, Big Eight, Je T’Aime a The Winkle Man. Stejně, jako všechny jeho nahrávky, byly kvůli sprostým textům okamžitě zakázány v rádiích, ale to jenom posílilo poptávku po nich a pomohlo zajistit jim úspěch - i když jej ti nahoře ne vždy byli ochotni uznat, díky tlaku ze strany národních mravokárců typu Mary Whitehouseové. “Big Seven se prodával po 70 000 kusech denně a měl jít rovnou na první místo, ale nedostal se výš jak na pátou příčku. ”

V roce 1973, po společném vystoupení s Bobem Marleym a Desmondem Dekkerem na koncertě Ethiopian Famine Disaster (Hladomor v Etiopii), vydal Judge Dread cover verzi písně Molly od Clancy Ecclese, jako charitativní nahrávku pro získání dalších peněz. Kupodivu byla v rádiu rovněž zakázána, kvůli spojitosti s Dreadem - bylo evidentně důležitější udržet jej mimo vysílání, než pomoci nakrmit hladem strádající miliony lidí. O jedenáct let později se na stejné stanici mohli všichni přetrhnout, jen aby udělali reklamu projektu Band Aid. Tak nemocný je svět, ve kterém žijeme.

V polovině sedmdesátých let kult skinheads hromadně pověsil boty na hřebík, ale rozhodně nebyl zapomenut Judge Dreadem. Ten v roce 1976 vydal na labelu Cactus album Last Of The Skinheads. To byla óda na uplynulou dobu a zájem o návrat do ní v podobě písně Bring Back The Skins. Zůstává pravděpodobně tím nejlepším reggae kouskem, který byl kdy vydaný na počest tohoto hnutí. “Rozhodl jsem se napsat tu píseň a v té době jsem netušil, že se stane skinheadskou hymnou. Můžete zapomenout na Skinhead Moonstomp, protože Bring Back The Skins popisuje vše, o čem to celé bylo. Časy, kdy lidi chodili do Palais, možná se poprali a tancovali na reggae celou noc. Celý způsob života byl uvolněnější, takže jste taky samozřejmě sbalili nějakou holku, ta píseň prostě vypráví o tom, jak to chodilo v roce ’69. Nejlepší na tom je, že o pár let později se objevilo 2 Tone a všechno to znovu ožilo.“

Judge nepřestal s nahráváním ani vystupováním až do své smrti v roce 1998 a stejně jako Laurel Aitken, Desmond Dekker a Derrick Morgan, má pořád mezi skinheady mnoho fanoušků, nejen v Británii, ale po celém světě. Je to vlastně celkem ironické, ale když se dnes chcete dozvědět něco o opravdových velikánech reggae, uděláte lépe, zeptáte-li se skinheada než černého děcka s kořeny na Jamajce.

Chris Prete, provozující The Official Trojan Appreciation Society (Společnost přátel Trojan Records), a zároveň zásobující label prvotřídním materiálem pro nahrávky a odpovídajícími poznámkami do bookletů, je jedním z těch skinheadů, kteří jsou v tomto oboru chodící encyklopedií. Skinheadem se stal, když mu bylo 11 nebo 12, převážně proto, že všichni jeho kamarádi byli skinheadi a líbila se mu ta drsná a čistá image. „Nebylo moc lidí, kteří nebyli skinheads, nebo kteří neměli dlouhé vlasy. Byl jsi buď jedno nebo druhé, nebo alespoň já to tak tehdy viděl. A v Londýně to byli většinou skinheadi.”

Chris se svými kamarády napodobovali starší kluky, kteří byli taky skinheads, potulovali se po ulicích, jejich gangy nesly jména hospod, rohů ulic a tak dále - Acre, Estate, Queensbury. Byli to právě starší skinheadi, kteří ho zasvětili do reggae - jednou z prvních nahrávek, které Chris slyšel byla Tougher Than Tough od Derricka Morgana - a už v té době ho ta hudba uchvátila. Může se chlubit sbírkou obsahující přes 1000 singlů a 400 alb od Trojan Records - měl také hodně věcí od Pama Records, ale prodal je, aby se mohl zaměřit na svoji první lásku, Trojan. Existuje spousta skinheadů, kteří by obětovali svoji pravou ruku za desetinu hudby, kterou má Chris pečlivě uspořádanou podle labelů, od Attacku po Upsetter, z nichž ten posledně jmenovaný řadí spolu s labely Downtown a Trojan mezi vrcholy skinheadského reggae. Osobně považuje filiálky Duke Reid a Treasure Isle za třešničky na reggae dortu od Trojan Records.

„Podle mě patří skinheads a reggae neodmyslitelně k sobě. Nemůžete je oddělit. Je to základní muzika, jednoduchá a nekomplikovaná. Má chytlavou melodii s basovým rytmem a jak se do ní jednou začnete dostávat, je těžké ji opustit. Čím hlouběji se do ní ponoříte, tím víc skvělých věcí objevíte. Je vážně s podivem, že tolik skvělé hudby pochází s tak malého ostrova, jakým je Jamajka.“

Nejen původní skinheadi takto uvažují o jamajské hudbě. Je oblíbená i u dnešních skinheads, tak jako tomu bylo vždy. „Těžko se to popisuje,“ říká Jacquel, skingirl z Edinburghu ve Skotsku, nyní žijící v Londýně, „ale je to vážně skvělý pocit, když slyšíte dobrou píseň a opravdu se dostanete do rytmu a máte chuť vstát a tančit. Je to něco, co se vás dotýká a to je důvod, proč mám ráda reggae a rock steady, protože zasáhne vaši duši.“

Toast, skinhead z Ramsgate, který vytváří skinzine Tighten Up, souhlasí. „Myslím, že by se nemělo zapomínat na to, že skinheads dostali reggae do britské hitparády. Kdyby nebylo skinheads a hnutí v letech ’68 a ’69, nemyslím si, že by se reggae objevilo v žebříčcích. Možná by se Bob Marley nedostal tak vysoko, nebýt bílých dětí z dělnické třídy.“

Dalším někdejším skinheadem, který později zasvětil svůj život vděčnosti jamajské hudbě je Gaz Mayall, syn bluesmana Johna Mayalla. Gaz není pouze hrdým majitelem jedné z největších sbírek jamajských vinylů na světě, ale už přes deset let se ochotně dělí o svoji radost ve své každotýdenní akci Gaz’s Rockin’ Blues, nejdéle trvajícímu klubovému večeru v Londýně (v současné době se koná každý čtvrtek v klubu St. Moritz ve Wardour Street).

„Být skinhead bylo věcí módy, věcí hudby, bylo to o tancování a bylo to o sexu. Šli jste na party, pustila se aparatura, nakoupila se spousta piva, všechny holky se dívaly na kluky, ti zase zpátky na ně a během deseti minut vám seděla na klíně nějaká tlustá skinheadská kočka! Poslouchali jste Big Five a obsah té písně jste předváděli v praxi. 99 a půl procenta ze všech lidí, kteří byli mezi rokem ’68 a ’71 skinheady, mají hodně krásných vzpomínek. To byla prostě atmosféra té doby. Skvělá hudba a skvělý styl.“

Když mluvíte s někým, kdo byl skinheadem během této původní éry, vzpomínky se valí zpět, jako by to bylo včera. „Byl jsem první skihead tady,“ říká Stuart, který přinesl skinheadský styl do Bridlingtonu na východním pobřeží Anglie ze svého rodného Leedsu. „Ze začátku se na mě občas dívali divně, protože všichni měli dlouhý, naondulovaný vlasy a jeli v muzice typu Mungo Jerry, a já poslouchal reggae a vůbec opak toho co oni. Potom jsem se dal dohromady se dvěma scooter kluby z Leedsu, jeden se jmenoval The Lulus, druhý The Incas a po pár letech bylo celý pobřeží plný skútrů s přidělanými zrcátky, zadními opěrkami. V létě tady byly stovky skinheads, ale v zimě jich bylo možná tak dvanáct.“

V té době si většina lidí bezpochyby myslela, že Stuart s ostatními Bridlingtonskými skins ničeho nedosáhnou, ale nic nemohlo být dál od pravdy. „Lidi nás označovali jako darebáky, mukly, gangstery a tak podobně. Od té doby jsem měl svoji zastavárnu, měl jsem klenotnictví, vlastní hotel s hospodou a 44 ložnicemi, kabaret, dělal jsem pořadatele, zpíval jsem v Motown Show s The Temptations, The Four Tops, Judge Dreadem… Hodně mých přátel dnes podniká, všichni se prosadili a všichni byli skinheads. Jsou stejně dobří jako kdokoliv jiný. Média prezentují skinheady ve špatném světle, stejně jako to dělají se spoustou dalších lidí. S lidma by se mělo zacházet podle osobnosti, ne podle obličeje. Nikdy byste neměli hodnotit knihu podle obalu, protože dohromady má dobrý i špatný stránky.“

Už je to přes 20 let od doby, kdy byl Stuart skinhead, ale pořád se považuje za součást skinheadského hnutí, jako by to bylo něco, co máte v krvi navždy. Pocit, který sdílí mnoho těch, kteří část svého života strávili jako skinheads. Jednou jsem šel na podnikovou oslavu a byla to nóbl záležitost, takže jsem vyrazil v lesklém „tonic“ obleku, mokasínech a Bennie. Tak jako tak, jedna dáma ke mně přistoupila a zeptala se: „To je Ben Sherman, ta košile?“ Bylo jí něco málo přes čtyřicet, ale jenom podle samotného límečku dokázala poznat, jaká značka košile to byla. Ukázalo se, že její manžel, dokonce ředitel banky, byl taky skinhead a stále odmítal vyhodit svoje staré košile, i když mu už dávno neseděly. Zbytek večera jsme spolu pili a bavili se, on nostalgicky vzpomínal na skinheads v jeho rodném Gatesheadu.

Jednou mě dokonce zastavil strážník a už jsem si myslel, že je zase další den lovu na skinheady. Ale ne, tenhle policajt uviděl moji nášivku Trojan Skins a začal vyprávět o tom, jak byl skinhead, poslouchal reggae, sbíral desky od Trojan, připojil se k Trojan Appreciation Society, pořád měl členský medailon, a tak pokračoval dál a dál. Jak říká Stuart, “Nikdy tomu doopravdy neunikneš. Je to v tobě.”

Není to tak dávno, co se Stuart objevil v televizi, po incidentu při kterém přistihl jednoho ze svých zaměstnanců, jak krade věci z hotelových pokojů. Protože věděl, že policie by s tím nic moc neudělala, nainstaloval v jednom z pokojů kameru a chytil chlápka při činy. Potom společně se svým synem zloděje popadli, odvedli ho do suterénu a „získali jeho doznání“. Místní obyvatelé, stejně tak rozhořčení z toho, že drobným kriminálníkům se nikdy nic nestane, brali Stuarta jako hrdinu a v místních novinách jeho čin schvalovali. Nicméně, v televizním dokumentu z něj udělali násilníka, který vzal zákon do svých rukou - jako by si snad ten šmejd kterému dal práci nezasloužil pořádně proplesknout. Stejně jako se Stuart pořád hlásí ke hnutí skinheads, asi jen málo skinheadů si bude myslet, že jednal špatně. Přece nenecháte nikoho, aby vám beztrestně sral na hlavu.

„Považuju se za skinheada, i když už tak dneska nevypadám,“ říká Rob Hingley a odráží pocit mnoha bývalých skinheadů. „Dřív jsem tak vypadal, ale myslím, že je to spíš o vnitřním pocitu být součástí hnutí, které tady je od roku 1967, být hrdý na odkaz pracující třídy, být čistý a upravený a mít respekt pro lidi kolem sebe. Je to hrdý symbol odvahy dělnické třídy, tak to vidím já. Nemusím už vypadat jako skinhead, ale mám to ve svém srdci.“

Graham, další původní skinhead z Bridlingtonu, nikdy svoje boty na hřebík nepověsil. Dodnes ho v nich můžete vidět pracovat u vchodů do nočních podniků, s ostříhanou hlavou a v kabátu crombie. „Stal jsem se skinheadem v roce 1970. Bylo to potom, co jsme viděli pár starších kluků, jako byl Stuart, a řekli jsme si, to vypadá dobře. Nemohli jsme si dovolit boty Doctor Martens nebo věci Ben Sherman, takže jsme si vystačili s vojenskýma botama, košilí po dědečkovi a jakmile jsme na to měli, koupili jsme si oblečení. Člověk si v botách připadal deset stop vysoký, cítil ses vážně dobře, jako někdo.“

Brian Kelson taky zůstal skinheads věrný více méně od začátku v roce 1970. „Celý týden jsi byl v práci, pak přišel páteční večer, hodil jsi na sebe hadry a šel do hospody. Skútry se nechaly doma, dalo se pár piv, vybrali jsme, kdo bude řídit. Vyrazili jsme do místního nočního baru a tam byla vždycky velká směska lidí - černoši, skinheadi a všichni kluci z menších měst - takže pokaždé bylo dost problémů. Byl to prostě takovej druh podniku. Když jsme se nudili, zajeli jsme na diskotéku do menšího města, tam se na nás hned začli dívat jako na vetřelce, protože jsme byli jinak oblečení - krátký vlasy, obleky, kalhoty sta-press a tak - zatímco oni byli jen průměrní kluci. Nechali jsme si pustit nějaký reggae - vždycky měli Al Capone, Israelites - a začli jsme tancovat a povídat si s holkama, bylo zaručený, že to na místní mladíky zabere. Byli jsme cizinci co přišli do jejich klubu, tancovat na divný nahrávky, hučet do jejich holek, takže se to vždycky rozjelo. Byla to zábava, velká sranda. Pokaždé si nějakou chytil. Lítalo to vzduchem, židle, stoly, prostě všechno, my proti nim, velký rozdíly mezi náma. Protože jsi byl odlišně oblečenej, přitahoval jsi potíže a lidi měli dojem, že je vyhledáváš.”

“Nic se nevyrovná tomu, když jsi v gangu,” vzpomíná Lee Thompson, který později našel slávu a štěstí s Madness, kapelou, která byla přinejmenším částečně zodpovědná za návrat ska ke konci sedmdesátých let a která byla důvodem pro novou generaci školáků, aby si oholili hlavy a zašněrovali boty. “Poprvé jsem uviděl skinheady asi v roce ’68 a řekl jsem si, že se mi to líbí. Ležely přede mnou zvonový kalhoty a boty Doctor Martens a z nějakého důvodu se mi ty boty zamlouvaly víc než zvonáče. Navíc lidi, který jsem potkával, k tomu taky tíhli - oholený hlavy, saka… byl to dobrý rok pro módu. Vyráželi jsme do okolí Parliament Hill Fields a říkali jsme si Highgate. Vůdcem gangu byl Dave Nash a dalším v pořadí byl kámoš jménem Dennis, museli mít tak pět stop tři palce ale vypadali, že měří osm stop. Dělávali jsme blbosti, rozbíjeli okna a tak. Opodál byl trávník na bowls, hru při které důchodci trávili svá nedělní odpoledne a jednoho dne jsme tam přišli s ocelovými hřebeny a vyryli svoje jména do toho hřiště. Museli to celý sundat a položit znovu.“

Británie byla po 2. světové válce kolébkou mnoha hnutí mladých lidí, ale jen málo z nich se svým rozměrem přiblížilo skinheads, kteří představují to největší z nich. A obzvláště to platí o časech původních skinheads. V té době byly ničeny komunity lidí, aby uvolnily místo výškovým budovám, pracovní místa byla nahrazována stroji a přesto se kult skinheads - svým stylem, zanícením, silou, vzdorem a agresivitou - zdál být dokonalou oslavou hrdosti pracující třídy. Skinheadi pracovali tvrdě a hráli tvrdě. Neponižovali se před nikým. Byli elegantní, čistí a znalí věci. Být skinheadem znamenalo připojit se k této oslavě, držet pospolu se svými přáteli, být někým ve světě bezvýznamných. Samo sebou to byla jen další móda, ale její kořeny byly tak silné a znamenaly tak mnoho pro všechny zúčastněné, že tento kult odolává času už 30 let.

„Roku 1970, v den volna někde dole na jihu, jsem poprvé uviděl bandu skinheadů, jak vyváděli po tomhle přímořském městečku,“ vzpomíná Nidge Miller, později člen Oi! kapely Blitz. „Za týden jsem měl holou hlavu, boty, kšandy a košili. Opravdu skoro každý byl skinhead. Tehdy jsi byl buď skinhead nebo nic.“

„Košile, který nosíš mají svůj styl. ” říká Big Iain s očividnou hrdostí, když s vámi probírá svůj šatník. „Mají zapínání na knoflíčky, pozdní 60. a 70. léta, velkej límec, dneska už je těžký takový sehnat. Ben Sherman, Brutus, Arnold Parmer, Jaytex nebo jim podobný. Džíny většinou Levi’s nebo Wrangler, nic jinýho, a pokud jde o Levi’s, tak pokud možno s velkým E, na ty už taky nenarazíš. Zevnitř mají bílé švy a na znaku Levi’s je velký písmeno E, většina dnešních Levisek je s malým písmenem. Sta-press, elegantní kalhoty, pokud na sobě nemáte oblek, taky Levi’s, Fred Perry. Dneska už se nevyrábí - všechno je to začátek a konec sedmdesátých let.

„Boty jsou střevíce nebo mokasíny. Někdo nosí Marteny, to se taky dá. Můžeš mít jakýkoliv druh bot pokud nevypadají směšně. Tady nosí většina lidí červený Marteny. Barva tkaniček nic neznamená, i když mnoho lidí tvrdí opak. V různých oblastech mají svůj význam, ale nedá se to zobecnit. Spousta lidí nosí fotbalový barvy. Já mám červenobílý tkaničky, protože fandím Airdrieonians. Boty s kovovou špicí se pořád hodí k obleku Levi’s. I Fred Perry je stále perfektní, nejlépe starý typ s proužky a tak, čím větší límec a čím víc knoflíků, tím lépe. Bunda může být Levi’s, Wrangler, golfová bunda, Harrington. Víc slavnostní jsou saka, crombie, obleky - s třemi, čtyřmi i pěti knoflíky, kapsičky - čím víc, tím líp - pravej styl šedesátých, sedmdesátých let.“

Podle odborníků ze světa módy, skinheadi už dávno vyšli z módy. Neshodujeme se s tím, co se módní časopisy, televizní pořady a luxusní obchody snaží ze všech sil prodat, prodat, prodat. Snaží se vám vnutit, co je v módě a co ne, protože to je způsob, jakým z vás dostanou peníze. Nic proti tomu, ale opravdový styl najdete v obchodech asi jako peníze na stromě. Protože to, co tito lidé prodávají, nemá žádný styl, je to jen móda. Psáno velkými, tučnými a tiskacími písmeny. M-Ó-D-A.

Je velice snadné tomu naletět. Atraktivní modelky na vás špulí rty a vykračují si po molech na módních přehlídkách, nebo jen tak upřímně pózují pro další sadu fotek. Zakázkově šité šaty, nad kterými budete slintat, tedy pokud se vám neudělá špatně z jejich cenovky. Bude to překvapení, ale ne každý si může dovolit utratit 40 liber za ponožky. Zatímco pár vyvolených si sedí ve vinárnách v oblecích od Hanse Van Kootena, kostýmcích od Ann Demeulemeesterové a úsměvy jako z Persilu Automatic, ti ostatní se mohou brodit masovou produkcí v obchodních domech.

Už víte, jak máte vypadat, ale když nemáte peníze na to, co se vám líbí, smůla. Tak seškrábnete pozlátko a odhalíte totální prázdnotu módy. Ne že by to zajímalo módní průmysl. Jednoduše si pospíší s novým nablýskaným kabátkem, jiná barva pro jinou módu. Nová kolekce na podzim, jaro a tak dále. A lidi pokaždé znovu naletí. Kupují a kupují a kupují.

Naštěstí, pro nás všechny existuje naděje, protože na špičce módy je styl. Nepochází z lesklých katalogů, přichází přímo ze srdce. A na samém vrcholku je skinheadský styl. Hrdý, tvrdý, nezávislý, čestný, dokonale elegantní. Tohle vše a ještě víc. V dnešní době se hodí.

Jako je tomu se vším kolem skinheads, média usilují o vytvoření mýtu, že skinheads žádný styl nemají. Stačí se podívat na jakýkoliv program v TV, ve kterém vystupuje postava skinheada, většinou uvidíte stejného lidového strašáka bez mozku v těžkých botách. Je dost smutné, že scénaristi dostávají celkem slušné peníze za stále stejný nudný příběh - během půl roku v britské televizi omílaly Cracker, Between The Lines, The Bill, Casualty i další seriály stále dokola epizodu „rasistický skinhead“ - ale mohli se alespoň pokusit věrně zobrazit skinheady takové, jací jsou.

Televizní skinheady téměř pokaždé hrají herci s falešným londýnským „cockney“ přízvukem. Pravidelně mívají na obličeji tetování, na nohou špinavé boty, otrhané džíny, ulepené tričko s Union Jak - britskou vlajkou a pochybně vypadající letecké bundy. Připomínají víc strašidla než skinheady. Skinheadský styl oblékání se během let změnil, ale vždy šlo o to, být oblečen tvrdě, ale vkusně. Jestli být skinhead něco znamená, pak je to mít v sobě hrdost, a to se vždy v našem stylu odráželo.

Různí skinheadi mají odlišné názory na to, jak se oblékat. Bezpochyby nejupraveněji vypadá prvotní styl, předávaný budoucím generacím původními skinheady z přelomu 60tých a 70tých let. V té době se lidé vůbec oblékali víc formálně a protože skinheads vyházeli především z ODS, není s podivem, že přišli s nejlepším oblečením široko daleko. Když mluvíte s někým, kdo se tehdy oblékal jako skinhead, různé detaily a druhy všech druhů oblečení se vynořují z paměti, jako byste mluvili o včerejšku.

Chrissy Boy Foreman říká - „Pamatuju si, že jsem uviděl ve škole někoho v Harringtonu, říkal jsem si - to vypadá fakt dobře. Ty první byly černé a modré ale začaly se lišit a přišla kostka „prince z Walesu“ - ty vypadaly vážně skvěle. Ve škole si musel mít bílou košili a bílá od Ben Sherman vypadala o tolik líp než ty malý nylonový - jaký jsem měl! A věci jako černý sta-press kalhoty byly mnohem lepší než ty starý nevkusný kalhoty John Lewis, to samý platilo pro střevíce, a tak dál.“

Gaz Mayall: „Šel jsem po ulici, bylo mi asi devět, a naproti mně šel jeden z mých nejlepších kamarádů, já nevěděl, co to jsou skinheads, ale kluk co šel vedle něj vypadal jak mafián. Lesknoucí se oblek, dokonale naleštěný mokasíny. Bezchybný šaty, největší frajer na celý ulici.“

Stuart z Bridlingtonu: „Na hezkej skútr a slušivý šaty se vážně dobře balily kočky. Holky se o tebe zajímaly, protože jsi byl jinej a hezky ses oblíkal. Strávil jsem hodiny a hodiny ujišťováním se o tom, že se moje boty dost lesknou. Daly se použít skoro jako zrcadlo. Všechno jsem měl vždycky vyžehlený. Neměli jsme moc peněz, byli jsme pořádně chudí, takže jsem si myl oblečení v umyvadle, aby bylo čistý až půjdu ven. Skinheads byli pyšní na to, jak vypadali..”

Skinheadský sestřih bývá popisovaný jako napůl vojenský a napůl trestanecký a většina skinheads se s tím ráda ztotožňuje. Ale co většina reportérů opomíjí je fakt, že oholená hlava, obzvláště s tenkou vyholenou linkou na levé straně k temeni, vypadá neuvěřitelně elegantně. Přidejte kotlety - výkřik tehdejší módy - a zaručeně to bude fungovat. „Dalo vám to sebevědomí,,“ vypráví Steve Goodman, jak si poprvé oholil hlavu, „ale hodně lidí si z nás tehdy dělalo srandu. Na hřišti na nás pokřikovali „Skinheade, skinheade, hej! Jaký to je být plešatej?“.

„Byli jsme v Hope & Anchor s Johnem Hasslerem, bubeníkem a později manažerem Madness,” říká Lee Thompson,“ a bylo to poprvý, kdy jsme dali dohromady náš malej gang - Carl, Suggs, Si a všichni ostatní - a chodívali jsme se nechat ostříhat dolů na Pratt Street k chlápkovi jménem George. Stálo to něco kolem 50 pencí, tak jsem řekl Johnovi: „Nechej se ostříhat, nech si oholit to vrabčí hnízdo co máš na hlavně a já to zaplatím“. Tak teda šel a najednou mu byli vidět tady uši, tam rty a vůbec vypadal jak imbecil. Ani jsem mu to nikdy nezaplatil. Johne - je to na cestě!

Na přelomu 60. a 70. let se skinheads oblékali podle příležitostí. Pokud bylo v plánu poflakování se po ulicích, pár piv na cestě z práce, nebo fandění na tribunách, většinou se nosily boty a džíny. Boty byli nejen dokonalou zbraní, především měly-li ocelovou špici, ale taky zdůrazňovaly dělnický původ skinheads. Skinheads, na rozdíl od hippies a jiných ztroskotanců ze středních vrstev, stejně jako jejich otcové věřili v práci pro peníze, a pracovní boty o tom nikoho nenechaly pochybovat.

„Boty Doctor Martens menší velikosti než 4 měly poloviční podrážky a vypadaly fakt trapně,“ vzpomíná Lee Thompson, který v té době nosil trojky. „Myslím, že mi vydržely asi měsíc do té doby, než Dave Nash, co nosil osmičky, řekl: „Ty nechceš nosit tamty, ty chceš nosit tyhle“. Tak jsem si je obul a byly mi tak o deset čísel větší. Pamatuju se, jak jsem ty obrovský boty vycpával novinama, abych v nich mohl chodit, ale aspoň měly pořádnou podrážku.“

Džíny byly taky velice praktické, ale musely být vždy čisté, vyžehlené a známé značky - k nejoblíbenějším patřily Levi’s, Wrangler a Lee. Někteří skinheads na nich dokonce vyžehlovali puky, jako by to byl jejich nejlepší oblek - tradice, která v některých skupinách skinheads vydržela dodnes. Jiní nosili raději kalhoty sta-press, které dostaly název podle toho, že (čistě teoreticky) nikdy nepotřebovaly vidět žehličku. Levi’s vyráběl nejlepší sta-press kalhoty, které jste si mohli za peníze koupit, ty bílé nikdy nenašly konkurenci.

Pravidelně se nosila trička a polokošile, ale většina skinheads pořád preferovala košile. Jednu dobu byly populární takzvané „union“ košile bez límečku, ale opravdovým trhákem byly americké košile s límcem na knoflíčky. Opět platilo, že pokud jste si mohli dovolit značky jako Ben Sherman, Brutus, Jaytex, tím lépe.

Když se vyráželo na koncert nebo balit holky, šlo se v obleku. Tónovaném, mohérovém, jednobarevném, s kostkou „prince z Walesu“, jakémkoliv, který byl zrovna hitem měsíce. „Původní skinheads se vyvinuli z mods,“ říká Brian Kelson. „Kalhoty sta-press, mokasíny, obleky, všechny ty šaty znamenaly, že skinheads vypadali každý večer vkusně. Přes den přišel čas pro džíny a boty.“

U skingirls je móda dost podobná, jen vlasy jsou většinou sestříhané do tzv. „feathercut“ a jen zřídkakdy oholené úplně jako u kluků. „Jde o to, vypadat upraveně,“ říká Jacquel, skingirl, která byla původně v oblékání ovlivněna punkem, ale dnes se snaží vypadat co nejvíc jako původní skins. „Mám pár kvalitních two-toneových tříčtvrtečních obleků, starý košile, co dneska nejdou sehnat, Levisky, bundy Wrangler a Levi’s. Je to individuální, ale především vždy vkusné. Vlasy mám teď taky delší, víc v původním stylu.“

Většina lidí se domnívá, že skinheadi víceméně vymizeli, a znovu se vrátili se streetpunkovými kapelami jako Cock Sparrer, Menace, Slaughter & The Dogs a Sham 69, s dnes legendárním pokřikem Jimmy Purseyho “skinheads jsou zpátky!”. Je pravda, že v létě roku 1978 se odehrával masový comeback skinheads, ale ten začal už před příchodem Sham a podobných.

„Na přelomu let 1975 a 1976 nás obecně všechno štvalo,“ říká Dite, skinhead od roku 1970, který strávil střed sedmdesátých let potácením se v dozvucích éry glamrocku a bootboys. „Většina muziky byl nudnej odpad, ani staří dobří Slade na to už neměli. Bylo stále těžší shánět kvalitní oblečení a časy skinheads se zdály být dávno pryč. Náš neoficiální vůdce, Dale Watson, zůstal opravdu věrný skinheads po celou tu dobu.“

„Jednoznačně jsme pořád byli bootboys a nosili Marteny, nejdůležitější část té uniformy. I v jiných městech byli lidi, kteří si říkali bootboys, ale nosili jen vysoký holínky, tenisky Adidas, rozevlátý Levisky a kožený bundy. Jednou jsme já a můj kámoš Jake probírali tyhle věci a rozhodli se vrátit ke kořenům. I přes výhružky od našich holek („budeš skinhead a dám ti kopačky“) se z nás opět stali skinheadi. A holky to milovaly.“

„Teď byli v Montrose tři skinheadi, a pokud nám bylo známo, platilo to pro celý Skotsko, i když jsme tomu nechtěli věřit. Dřív než jsme to zjistili tak všichni naši kamarádi udělali totéž a byli jsme zase parta skinheadů. Začalo pátrání po odpovídajícím oblečení, ale bylo většinou bezvýsledný. Takže jsme šáhli po bundách od Wrangler a Levi’s, Harringtonech, kšandách, tričkách a desetidírkových Air Wair. Důležitý ale bylo, že se vrátil duch té doby.“

Toto se dělo v roce 1976, před příchodem punku, natož Sham 69. Navíc během měsíce, kdy se z Dite s přáteli vrátili ke skinheads, si skoro každý děcko v Montrose taky oholilo hlavu, čímž vznikla asi největší skinheadská crew v té době. V Midlands a na severu Anglie následovala většina mladých módu od skinheads k suedeheads, crombie, bootboys a k northern soulu. Móda byla v poválečným útlumu a potom přišel punk, vizáž, ke které se původní skinheads nemohli hlásit. Punks byli jenom obměnou hippies a motorkářů.

„Pamatuji si., že jsme tři nebo čtyři seděli v kámošově autě a bavili se o tom,“ vzpomíná Brian Kelson na rok 1976, „a řekli jsme si, že musíme něco udělat, něčím být. Všichni jsme se shodli, že nejlepší, co nás kdy potkalo, byly časy skinheads. Tak to bylo. Druhej den jsme zašli do krámu v Wolverhamptonu, věděli jsme, že tam kdysi prodávali oblečení. Měli tam plno tónovaných obleků, tak jsme je vykoupili. V obchodech se pořád daly sehnat i mokasíny, to stačilo. Byli z nás zase skinheadi. Vypadalo to dokonale, elegantně a tvrdě zároveň, takže jsme měli to nejlepší z obou světů.“

Brian Kelson se v té době scházel se skinheady při cestách na zápasy Chelsea na Stamford Bridge. Dokonce první fanoušci Sham 69 byli skinheadi, kteří zůstali tomuto kultu věrní během sedmdesátých let. Nepřitahovala je nutně láska k punku. V té době bylo buď disko nebo punk a do většiny nočních podniků skinheady nepouštěli, tak proto punk. V Londýně, v ojedinělých případech i jinde, zůstali někteří skinheady celá sedmdesátá léta. Gary Hitchcock, pozdější manažer 4 Skins, mluvil v roce 1980 v novinách Sounds o oživení skinheads. „Zažil jsem konec skinheads, když jsem chodil do školy, všechno jsem na tom miloval, stál za tím. Ale odeznělo to a všichni začali nosit Budgie věci a tak. Ale vždycky jsem říkal, že jestli se to vrátí, budu zase skinhead. V roce 1976 jsem uviděl skinheada a nechal se taky ostříhat.“

Chvíli mluví o Sham 69 a o tom, jak se Pursey zaprodal, a potom popisuje Skrewdriver jako první opravdovou skinheadskou kapelu. „Potkali jsme Iana Stuarta na koncertě Sham v Roxy, v roce 1977. Řekl nám o Skrewdriver, říkal že nejsou jako Sham, že jsou skins, tak jsme to rozšířili a přišla spousta lidí, bylo to ve Vortexu. Vůbec jsme netušili, že je kolem tolik skinheadů, všichni to byli starší chlápci, nikdo nevypadal na míň než 25. Hráli všechny ty skinhead reggae věci, co jsme neslyšeli celý roky.“

Málo lidí by dnes věřilo, že na koncertě Skrewdriveru znělo skinhead reggae, ale v té době neměla kapela žádné spojení s politikou. Ve skutečnosti byli Skrewdriver jen pár měsíců před tím dlouhovlasí punks, ale byli jedinou streetpunkovou kapelou, která si oholila hlavy a získala si velkou pozornost skinheads. Ale ani tehdy nezapůsobili na všechny skinheady. „All Skrewed Up bylo beztak mizerný album,“ hodnotí Dite jejich prvotinu u Chiswick Records, „a na fotkách v novinách tehdy vypadali jako banda špinavců.“

V březnu roku 1978 píše Ian Stuart do NME: „Skrewdriver kvůli násilí na našich koncertech přestává být skinheadskou kapelou“. Obzvláště v Londýně docházelo k násilí na koncertech v obrovské míře a Skrewdriver očividně nechtěli podědit reputaci Sham 69 a přitahovat tak nepříjemnosti. Během celého roku chodily do hudebních novin dopisy, ve kterých si lidé buď stěžovali na násilné skinheadské koncerty, nebo naopak skinheady bránili. Je zajímavé poznamenat, že množství těchto dopisů psali původní skinheadi od roku 1969.

Nová generace skinheads nenašla pochopení všude. Hrstka původních londýnských skinheadů, kteří tvrdí, že navštěvovali koncerty Sham 69 od začátku a byli v publiku jedinými skinheady, tvrdí: „Všimli jsme si na King’s Road všech těch pozérů, ze kterých byli najednou skinheadi a dělalo se nám špatně z toho, jak těžili z toho, co bylo naše.“ Další původní skinhead, který podepsal svůj dopis jednoduše jako „fanoušek Nottinghamu Forest“ (důkaz, že minimálně jeden skinhead z Nottinghamu taky pokračoval v tradici i v sedmdesátých letech), říká: „Takže ‘opravdoví’ skins podporují Národní Frontu jo? Hovno! Já jsem skinhead od roku 1969 a tehdy jsme o žádný NF ani neslyšeli.“

Vliv punku a malé počty tradičního skinheadského oblečení znamenaly, že se nová krev skins málokdy držela standardů nastolených o sedm, osm let dříve. Stejně tak hudba kapel jako Sham nebo Menace byla na míle vzdálená původnímu soulu a reggae. „Bylo to stejné jako rock,“ myslí si Brian Kelson, který považoval punks za nové hippies a motorkáře, „a nosili otrhaný špatně padnoucí hadry. Rifle obtažený na tělo a moc krátký k velkejm těžkejm botám, vlasy prostě oholený. Brali drogy a čichali lepidlo, pro původního skinheada to bylo degradující. Byli jsme pracující třída, hrdí na svůj národ a nepovalovali jsme se nikde jako hipíci. Veřejnost je vnímala jako špinavý plešatý feťáky - opravdu hippies bez vlasů. Vyrůstat s tak silnými ideály o hnutí a vidět to takhle dopadnout bylo to nejhorší.“

„Když se ze mě stal skinhead, všichni staří skins mi dávali svoje oblečení, takže jsem měl v té době fakt špičkovej ohoz,“ vybavuje si Steve Goodman. „V roce 1977 nešlo sehnat ani hovno. Leda vojenský hadry, Harringtony, košile Fred Perry. To bylo jediný, co se dalo najít. Pak později, s nástupem 2 Tone, se začalo vynořovat hodně oblečení určenýho pro mods, ale dalo se stejně dobře použít pro skinheads.“

Během období 2 Tone bylo často těžké odlišit skinheady od mods a rude boys, stejně jako tomu bylo na konci šedesátých let. Se současným znovuobjevením mods a ska a nástupem Oi! začali výrobci šatů opět ve velkém vyrábět oblečení pro skinheady. Všechny obchody byly plné levných napodobenin crombie kabátů, „sta-press“ kalhot a „pork pie“ buřinek. „Když jsem byl mladší, měl jsem dokonalou představu o tom co by kdo měl a neměl nosit, ale předpokládám, že jsem to taky porušil,“ říká Brian Kelson. „Když jsem byl starší, stal se ze mě trochu snob, hlavně ve vztahu ke všem těm punk skins, a snažil jsem se vždy oblékat líp než oni, být nad nimi a dívat se z výšky na ostatní, kteří nebyli oblečení na úrovni. Ale musíte si uvědomit, že prostě kupovali to, co si mohli dovolit. Zdá se, že s osmdesátými léty se stále více skinheadů začalo oblékat v tradičním stylu, dokonce i punk skins a příznivci NF. V té době mi došlo, že už si nemůžu dovolit to oblečení kupovat a tak jsem se přestal povyšovat nad ostatní.“

Dneska není lehký sehnat slušný šaty, tím spíš původní skinheadský oblečení v dobrým stavu. Těch více než dvacet let si vybralo svoji daň i na těch nejkvalitněji vyrobených kusech a opravdu pro skinheady dnes nedodává nikdo až na pár obchodů jako Merc nebo Sherry’s Fashions v oblasti kolem londýnské Carnaby Street.

Můžete si pořád koupit boty Doctor Martens a každej i jeho pes dneska má jedny Levisky model 501 (stejně tak bombera MA1). Ben Sherman pořád vyrábí košile, stejně jako Fred Perry, ale ani v jednom případě se nedá srovnávat ani kvalita, ani design (i když Fred Perry nedávno znovu přišel s původním designem v rámci opožděné snahy vydělat na teď už slábnoucím zájmu o oblečení ze sedmdesátých let).

Pro opravdu autentický vzhled vám nezbývá než se prodírat secondhandy a bazary. Přesto to spousta skinheadů dělá a můžou pak být pyšní, jsou-li jediným skinheadem ve městě s Harringtonem s kostkou „prince z Walesu“ nebo tónovanými „sta-press“ kalhotami. Další možností je nechat si šaty ušít na zakázku, často je to jediný způsob jak dostat to, co sháníte. Typickým příkladem jsou skingirls, které chtějí kostým s tříčtvrtečním sakem. Navzdory těmto obtížím lze u skinheads jednoznačně pozorovat touhu po tradičním stylu. „Lidi se začali oblékat líp,“ říká Phil, skinhead z hrabství Durham. „Když jsem já začal se skinheads, nosili všichni čtrnáctidírkové boty, odbarvený džíny, holou hlavu, ale teď se to vrací víc k roku ’69 - vážně klasa, obleky, sta-pressky, původní košile. Vyhovuje mi to víc. Cítím v sobě víc hrdosti, cítím se víc jako dělnická třída.“

Koncerty a taneční zábavy jsou plné skinheadů a skingirls, kteří se snaží vypadat co nejlépe. To je lidská přirozenost. Ptáčci a včeličky, znáte to. A není žádných pochyb, že se správným oblečením se cítíte skvěle. Není na tom nic špatnýho a skinheady, kteří se snaží ze všech sil vypadat stylově můžete obdivovat. „Skinheadská móda se vyvinula ze stylu mods, jeho extrémní formy,“ říká Big Iain, jeden z mnoha, kteří věří, že tradicionální styl je ten jediný pravý styl skinheads. „Zvrhává se to ve frašku. Je to velmi elegantní, blíží se to až ke snobství. Dívají se na tebe spatra když nemáš správnou velikost límečku nebo dost vyleštěný boty, díru na kalhotách, to se prostě netoleruje. V podstatě jde o upravený oděv, hladké oholení, upravený účes. Holá hlava není pro skinheady. To buď plešatíte, nebo jste „bonehead“. To je úplně jiná věc.“

Nese to s sebou jednu nevýhodu, součástí hnutí se stala namyšlenost. Někteří skinheadi, kteří mají všechno správné oblečení, pohrdají těmi ostatními a považují se za nadřazené skinheadům v botách, džínech a tričku. Ne všichni styloví skinheads jsou takoví, ale ohrnování nosu jedněch nad druhými bylo uvnitř tohoto kultu odjakživa. „Abych vypadal jako skinhead, ten styl byl pro mě důležitý,“ vzpomíná Gavin Watson na svoje „skinheadství“ na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let. „Poznali jste, že jsem skinhead, ale můj bratr a jeho kamarádí byli opravdové primadony, oblečeni bez jediné chybičky a velmi elitářští. V hnutí skinheads je hodně snobského.“

Snobství není asi ničím novým, ale určitě je dnes v některých kruzích skinheads běžnější než kdy dřív. Nemělo by pro něj být místo v kultu pracující třídy a nikdo by se neměl cítit méněcenně, jenom proto, že nemá dostatek času, příležitostí a především peněz, aby každý den v týdnu vypadal jako dokonalý skinhead. Není třeba zdůrazňovat, že skinheads jsou specifickým hnutím mezi všemi kulty mládeže, ale i v rámci samotného hnutí existuje tolik rozdílných skupin pokud jde o standarty oblečení, do kterých se mohou řadit jen ti samozvaní. Jedna věc je snaha pokračovat v tradicích oblékání původních skinheads, ale ti, kdo si myslí, že by všichni skinheadi měli mít skříně plné obleků od krejčího a v šuplících samé značkové košile jsou úplně mimo realitu. Nebylo tomu tak ani u většiny tradičních skinheads. A jak mi jeden takový skinhead řekl, když slyšel, jaké částky jsou lidi schopni za šití obleků utratit, radši by si koupil auto, kdyby takové peníze tehdy měl.

Ještě legračnější je skutečnost, že některé firmy jako Ben Sherman čas od času přijdou na trh s novým designem košil, který dříve totálně propadl. Skinheadi se mu vyhnuli obloukem a od designu se v tichosti upustilo. Ale dnes vidíte naprosto stejné košile na skinheadech, kteří si myslí, že COKOLIV se správným límečkem a z původní éry vypadá skvěle. První pohled do zrcadla je vyvede z omylu. V moha případech napodobuje skinheadský styl módu. Už si nekupujete oblečení, ale značku. Nosíte Levisky místo riflí a Shermanku místo košile. Fred Perry místo polokošile, Martensky místo bot a tak dále. Není to ale proto, že by ty značky byly levnější nebo kvalitnější než kterákoliv ostatní, a to platí dvojnásob, žijete-li v zahraničí a kupujete si věci dovážené z Británie. „Je to vlastně ironie - skinheads by mělo být pro nižší třídu, pro dělníky,“ nadává Pete z New Yorku, „ale přitom jsou ty hadry tak šíleně drahý. Košile Fred Perry vás přijde na 40, 50 dolarů! Nemusím to nosit, ale má to styl, který mám rád, proto platím. Abych byl upřímný, už ani nevím, jak jinak se obléct.“

Dalším problémem spojeným s tímto pohrdavým postojem ke všem, kteří nejsou oblečení podle něčích představ je, že ti mladší, kteří v tom neumí chodit, se mohou cítit jako nevítaní. Nezůstanou skinheady příliš dlouho a nemají tak ani příležitost se o skinheadském stylu něco dozvědět. A je pravda, že každý nějak začínal. I na ty dnes nejlépe ohozené skinheady se kdysi veteráni dívali jako na „napodobeniny“. Hodně skinheadů tenhle vzor následuje. Začínáte se základním oblečením, nevypadáte zrovna ideálně, ale snažíte se. Pak vnímáte, co nosí starší skinheadi a začínáte se učit opravdovému stylu. Během téhle fáze musíte mít všechno dokonalé. Pak trochu zestárnete, zpomalíte a začnete chodit v tom, v čem se cítíte pohodlně. Každý to nemusí schvalovat (zkuste si vzít k džínám tenisky místo bot), ale máte dost sebevědomí, abyste to zvládli. Máte svoje za sebou a máte právo se posunout dál. A případně opustit skinheads.

Tenhle cyklus patřil ke skinheads roky a netýkal se jenom oblečením ale i hudby. Ze začátku se vám líbí pár nahrávek, o kapelách a ostatní skinheadské muzice víte jen málo. Potom se snažíte naučit, co jen jde. Abyste si získali důvěru, shromáždíte celou kolekci desek. Všechny popové singly najednou patří „vaší malé sestře“ a vše ve vaší sbírce se musí týkat skinheads. Později si poslechnete jednu dvě písničky mimo skinheadského světa a tak to jde dál, až skončíte na místní diskotéce a tancujete na písničky z hitparády (ještě je šance, že chcete po DJ něco od 4 Skins nebo Prince Bustera).

Přesto je dnes možné skočit do toho rovnou od prvního dne se všemi správnými šaty a vypadat dobře. Každý má možnost si zjistit, co potřebuje - potřebujete jen místo, kde to sehnat - ale jestli to hnutí skinheads posloužilo, je otázka. Když jsem poprvé objevil značku Ben Sherman a koupil si něco, byl to nepopsatelný pocit. Cítil jsem, jako bych si to zasloužil, když jsem vydržel s jednou nebo dvěma věcmi od Fred Perry, než jsem se naučil co a jak. Ale dneska jeden den vidíte někoho, kdo není skinhead, a za týden má ten stejný člověk holou hlavu a značkový oblečení, nějak mu to nepřejete. Snobství naruby, o tom není pochyb. Ani tohle by nemělo mít ve skinheads místo.

Zvážíme-li, co za oblečení je dnes dostupné, zdá se, že většina skinheadů se snaží držet tradičního stylu, i když se najdou tací, kteří si myslí, že by se menšina mohla snažit víc. „Hodně zahraničních skins je úplně mimo,“ myslí si Big Iain. „V Americe je hodně dobrých skinheads, ale někteří nosí dokonce bradku. O čem to je? Skinhead má vypadat upraveně, jak se k tomu hodí vousy? V životě jsem neviděl skinheada s bradkou. Je to k smíchu. Taky některé jejich oblečení. Třeba skinheads ve Francii nebo Itálii nosí sportovní mikiny s kapucí, vypadá to jak napůl na trénink, napůl pro skinheady. Podle mě buď skinhead jsi nebo nejsi. Je to o tom vypadat dobře a 100% jako člen hnutí. Znám hodně skinheads v zahraničí, kteří mají víc stylu než já, ale spousta dalších se nechytá. Hodně evropských a amerických skins si vybralo tu extrémně pravicovou cestu, kterou znají z televize, ale to nejsou skinheads, jenom kopa sraček.“

Další potíží s tradičním skinheadským oblečením je to, že se jedná o typicky Britskou módu, která se hodí pro tamní podnebí. Pokud žijete v některém z teplých krajů, už tak ideální není. Když jsme v srpnu natáčeli v New Yorku, spousta skinheadů na sobě měla nejrůznější kraťasy, něco co v Anglii neuvidíte. První den jsem na sobě měl košili Ben Sherman, kalhoty sta-press, vysoký boty a myslel jsem, že mě to dusný a vlhký počasí zabije (navíc průměrný newyorčan si musel myslet, že jsem asi mentálně retardovaný).

Je tedy nevyhnutelné, že jak se skinheadský styl šíří dál, přizpůsobuje se místním zvyklostem. „Původní duch skinheads dokazoval Britské společnosti, že pracující třída má svoji vlastní identitu a nepotřebuje, aby jí někdo schvaloval,“ říká Leo, hardcore skinhead z New Yorku. „Byla to ukázka nezávislosti na zvyklostech, my v Americe tuto tradici reprezentujeme s náležitou úctou. Znamená to pro nás mnohem víc než jen nošení těch ‘správných‘ šatů, což je víc, než můžu říct o některých tradicionalistických skinheadech, které jsem potkal. Pro ně znamená skinheads jenom úzkostlivé napodobování identity (módy, hudby, politiky atd.) původních skinheads, a součástí tohoto procesu je ztráta jejich vlastní identity. To přece vůbec nejde dohromady.“

Když je někdo posedlý zevnějškem původních skins, jenom dokazuje, že je jen falešnou napodobeninou. Původní skinheadi nebyli bandou opičících se patolízalů. Mysleli, jednali a oblékali se sami za sebe. My, jako dnešní skinheads, děláme to samé taky za sebe. Ovšem, že jejich způsoby v mnohém následujeme, ale považujeme to za součást našeho stylu, ne za nějaké dogmatické přikázání vytesané do kamene, kterému musíme vzdávat hold. Známe naše počátky a na původní skinheads se díváme s velkým uznáním - naše hnutí následuje jejich příkladu, ale to co dnes děláme a kam směřujeme je na nás.“

Hodně z toho, co Leo říká, zní pravdivě. Dokonce ti, kteří se drží tradičního oblečení, mají sklon zapomínat, že původní styl skinheads nikdy nebyl neměnný. Stejně jako předešlý styl mods se nepřetržitě vyvíjel. Co vypadalo na začátku roku 1969 stylově, vypadalo s příchodem roku 1970 zastarale. Ale je stejně tak důležité si zapamatovat, že jak se styl měnil, skinheadská nálepka mu už nenáležela. A tak se ze skinheads zrodily další kulty - suedeheads, bootboys, crombie boys, butcher coat boys, droogs a další. Jestli jsou dnes skinheadi, kteří se vzdalují ještě více od kořenů, možná by měli taky pátrat po jiném jméně, které by ukázalo úctu k minulosti a zároveň odpovídalo současnosti.

Být skinhead v sobě zahrnuje smysl pro styl. Když nosíte oblečení jenom proto, že se k tomu cítíte zavázáni, ukazuje to na povrchnost charakteru. Ale pro tisíce mladých lidí pocházejících z dělnické třídy je skinheadský styl dokonalým vyjádřením jejich identity. Nezříkají se své identity, naopak ji oslavují. Vždy to bude platit v Británii víc než kdekoliv jinde, jednoduše proto, že tady tento kult vznikl.

Hodně dnešních skins si vystačí s kanadami, riflemi, kšandami a tričkem, buď proto, že se v tom cítí dobře, nebo nemají možnost pořídit si nic elegantnějšího. Jsou ale stejně tak skinheady, jako někdo vystrojený ve stylovém obleku a střevících. Šaty z vás neudělají skinheada. Každý se může projít po Londýně, pátrat po krámech a pokud má dost peněz, vrátí se domů s kompletním skinheadským šatníkem. A co má být? To z něj neudělá skinheada. Možná šťastnýho parchanta, ale skinhead se pozná podle toho, jaké má srdce, ne podle obsahu peněženky. Jak říká Buket z Tle Toasters: „Dneska na ulici vidíte hodně lidí ve fajnovým oblečení, který my jako mladí nikdy neměli, ale šaty nedělají člověka. Člověka dělají jeho názory a jeho pocity.“


převzato z http://oipunk.net